Slovo designér v českém jazyce již dávno zdomácnělo. Když se řekne designér, každý si představí výtvarníka nebo umělce, který navrhuje vizuální díla, zpravidla užitné hodnoty. Nápisy, objekty, předměty, nábytek, interiéry. Co si však má normální člověk představit pod pojmem herní designér?  

Stolní hry se ve většině případů drží pravidel, která již někdo vymyslel, zapsal a otestoval. Ať už jsou to šachy, dáma, Osadníci z Katanu nebo dračí doupě. U počítačových her jsou pravidla vloženy uvnitř programu a jejich využíváním vniká herní mechanika. V jednoduchých hrách je herní mechanika zcela zřejmá - v pongu hráč ovládá pálku a musí trefit míček, v Tetrisu otáčí kostky a rovná je do řad. U složitějších her je herní mechanika více schovaná, ale každá hra svoje herní principy obsahuje. Ve střílečce hledáte konec levelu a po cestě bojujete s nepřáteli a sbíráte lékárny, nové zbraně a náboje. V adventuře promlouváte s postavami a hledáte a kombinujete správné předměty, abyste mohli postoupit v příběhu dál. Každá hra má vlastně svoje vlastní pravidla. Některé hry využívají zavedených pravidel a mění jen obsah. U nových her je zvykem přijít s něčím novým, když už nic jiného, tak alespoň modifikace známých principů.

Hlavním úkolem herního designéra je právě herní mechanika a její bezchybné fungování v navrhované hře. Tohle z herního designéra dělá jedinečné povolání potřebné pro každou hru. První herní designéři se etablovali z programátorů, grafiků a animátorů v dobách, kdy svět vystřízlivěl z prvního omámení interaktivitou a hratelností prvních her a bylo třeba přijít se novými a zajímavými koncepty. Pro tuto práci se často dobře hodili autoři stolních her a papírových herních systémů. Kromě herní mechaniky mají herní designéři při navrhování počítačových her často na starosti vše, co souvisí s přípravou hry. Jsou to úkoly jako scénář, dialogy, návrhy prostředí atd. Tedy činnosti běžné známé v v jiných odvětvích jako dramaturg, scénárista, spisovatel nebo scénograf.

Stává se však bohužel velmi často, že herní designéři, nejsou o nic víc než zneuznaní spisovatelé, kteří mají nejvíce zkušeností s vytváření scénářů, a proto na tuto část přípravy kladou největší důraz. Vznikají tedy ambiciózní vize, složité neinteraktivní scénáře, emocionální dialogy, nápadité scény, ale problematiku základního fungování hry zcela opomíjejí. Tito designéři pak nedostatky v herní mechanice zachraňují množstvím všeho možného. Navrhují více a mnohem variabilnější prostředí, spoustu unikátních zbraní, velké množství postav atp. Přidávají práci ostatním členům realizačního týmu vývoje hry - animátorům, grafikům - a výsledku většinou příliš nepomohou. Pokud je ve hře navrženo něčeho mnoho, tak to může být příznak neschopnosti herního designéra.

Většina designérů si je vědomo důležitosti herní mechaniky, ale díky svým omezeným zkušenostem se nejsou schopni rozhodnout pro nějaký jasný a jednoduchý princip a herní prvky různě kombinují a mixují. Do určité míry to může být pozitivní, hráč rád ocení během hry změnu, ale musí to být dobře namícháno. Protože designérovy nápady musí vývojový tým realizovat, je kvalita výsledku často závislá na spolupráci herního designéra a programátora, který jeho nápady realizuje. Pokud se najde herní designér, který se naučí přemýšlet jako koder a programátor, který se dokáže vcítit do uvažování designéra, a mají dost času na experimentování, tak může vzniknout unikátní hra. Pokud, ale spolupráce optimálně nefunguje nebo je málo času, tak může nastat problém.

Stává se také, že herní designér má celkem rozumnou představu, ale do principů hry nadšeně přispívají členové týmu a jejich nápady přidávají tolik možností a realističnosti. Ačkoliv tito samozvaní pomocníci mají většinou ty nejlepší záměry, dokážou jasný herní princip rozdrobit na nekonzistentní směs, která nechutná dobře. I ta nejrealističtější hra potřebuje stylizaci a zjednodušení, a pokud to herní designér nepromyslí správně, nebo je přehlasován zkušenými nedesignéry, jsou nakonec biti všichni členové vývojového týmu. Už jen to, že se v průběhu vývoje dělají změny a mění se logika, přináší to zbytečné komplikace a zbytečnou práci. Jsou však známy případy, kdy vývojáři přežili mnohaleté experimentování a pilování a dokončili realistickou hru.

Na vývoji počítačové hry může pracovat více herních designérů, ale musí být organizovaní a sloučeni do struktury, kde je jasné kdo o čem rozhoduje. Práce se pak podobá týmu televizních scénáristů vedené dramaturgem a režisérem. Podobně jako skladatel dá dohromady skladbu pro orchestr, který pak realizační tým - orchestr - nacvičí a zahraje.

Počítačové hry jsou velmi mladé odvětví, takže herní designéři s praxí a zkušenostmi jsou těžko k sehnání. Už existuje několik vysokých škol zaměřených na herní design, ale jejich absolventi jsou na designovou dráhu připraveni minimálně. Schopné designéry lze najít mezi samouky, kteří dlouhá léta pracovali v herní branži až natolik pochopili principy herního média, že jsou schopni s ním pracovat a navrhovat zajímavé hry. Jak najít dobrého herního designéru odpovídá je těžká otázka. Odpověď na ni přináší následující článek.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články